Historie

Tetování

Tetování lidstvo fascinovalo od samého počátku a fascinuje jej dodnes. Tetování je složitý proces, který vzniká vpichováním inkoustu či jiných barviv pod kůži.

Citace: Charles Robert Darwin „ Na Zemi není žádný národ, který by neznal tento fenomén!“

Etymologie

Moderní historikové i etnologové se do dnešního dne stále přou o původu slova tetování. Tento spor rozdělil příznivce na dvě skupiny. Podle první skupiny tento pojem pochází z polynéské kultury, ve které je tetování odvozeno ze slova tatao, což by v doslovném překladu znamenalo klepat. Podle druhé skupiny celé slovo, později převzato do anglického slova tattoo, jednoznačně pochází z kultury tahitské. Tahiťané totiž zkrášlování kůže barvou nazývají tatu. V doslovném překladu označit něco.

Historicky první tetování

Historikové se několik desítek let domnívali, že počátky evropského tetování sahají zhruba do doby 2500 – 3000 let před našim letopočtem. Zvrat však nastal objevem Ötziho – nejstarší dochované mumie člověka datované přibližně z roku 3300 let př.n. l. Ötzi, jak badatelé mumii důvěrně pojmenovali, byl nalezen v roce 1991 v Alpách. Shodou okolností vydrželo tělo v ledu až do dnešní doby v natolik zachovalém stavu, že si vědci při jeho zkoumání na kůži mumie všimli tetování. Tento neolitický člověk měl na svém těle speciální terapeutické tetování v podobě malých čar na nohou. Jednoznačně se tak jedná o nejstarší dochované vzory tetování. Z bádání historiků však víme, že v Japonsku se první tetování používalo již 10 tisíc let př.n.l.

Polynésie

Polynéské tetování, tak jak vypadalo původně, před zásahem Evropanů, patřilo k nejnáročnějším, ale také na motivy k nejbohatším bodyartovým stylům zdobení na celém starém světě. Jeho vývoj se datuje zhruba od roku 2500 př.n.l. Nejstarší zmínky o polynéském tetování pochází z ostrovů Tonga a Samoa, proto se také někdy polynéskému tetování říká tetování Samoa. Samoané mají o původu tetování vlastní legendu, která vypráví o dvou sestrách, které připlavaly z Fidži a během své plavby zpívaly památné tetovací písně a zdobily svá těla obrazci. Na ostrovech poté začaly své řemeslo praktikovat. Podle původních obsahů textů rituálních písní bylo tetování výhradně ženskou záležitostí. Složité geometrické motivy jsou jako kronika, vypráví příběh a každá značka má své místo. Tetování byl běh na dlouhou trať a často se během života několikrát obnovovalo a doplňovalo, než pokrylo celé tělo a zaznamenalo celý život. Tatérem v Polynésii se mohl stát pouze kněz. Tetováž byla výhradně duchovní a rituální záležitostí. Při práci se musela dodržovat daná pravidla. Tetování mělo na ostrovech Tonga a Samoa hluboký magický význam, kulturní, společenský a někdy náboženský charakter. Postavení tatéra bylo dědičné, nešlo tedy získat jinak, než z rodinné větve a pak teprve projít učením. Tradiční tetování probíhalo skupinově, tetovalo se několik, nejčastěji 6 – 8 mladíků, protože celou tetováž provázel náročný rituál a sborové zpěvy. Celého obřadu tetování se vždy účastnila celá rodina a příbuzenstvo, včetně nejvyšších členů kmene. První tetování mělo charakter přijímání, mladý muž se přijímal mezi dospělé muže a válečníky. Každá další tetování pak byla jakýsi zápis do kroniky jeho života. Toto tetování je totiž známé tím, že funguje jako rodinná kronika a na tělo se tetují znaky, které ukazují, co člověk v životě prožil. Vždy se začínalo tetovat v pase, pokračovalo se dolů přes stehna a na kolena. U žen se pak jednalo o série jemných květinových vzorů na trup a ruce, ovšem ženské tetováži postupně nebyla přikládána důležitost a toto tetování ztratilo i duchovní a rituální charakter.

Mořeplavci

Nebýt mořeplavců, nebylo by zřejmě ani raného tetování v Evropě. Za tetování vděčíme především námořníkům, speciálně pak známému mořeplavci Jamesi Cookovi. Ten na své slavné plavbě objevil Tahiti a polynéský styl zkrášlování těla, který si záhy oblíbila i jeho posádka. Později se tetování stal takovým hitem, že se u námořníků dal srovnat s povinným dresscodem. Po návratu do Evropy si námořníci přivezli suvenýry, ve formě barevných obrázků. Tyto suvenýry vyvolaly obdiv a staly se tak jakousi námořnickou uniformou. Život a práce na moři byly drsné, často se plavba nepodařila, hodně námořníků zahynulo, takže prvotní motivy byly spíše památečního charakteru. Další motivy pak byly motivy děkovné, za to, že se plavba podařila a námořník přežil. Námořníci si tak vytvořili vlastní systém tetovacích symbolů, ucelený v celý námořnický jazyk. Mezi nejčastější motivy bezesporu patřil drak, kterého směl nosit námořník, který zakotvil v některém z čínských přístavů a navštívil tak Asii. Také uzel se stal oblíbenou ukázkou odrazu námořníkovy duše. Zauzlované lano totiž symbolizovalo zkušenosti námořníka, který proplul oba polární kruhy. Kotva, motiv, s kterým se setkáváme snad všude po světě v různých moderních provedeních přitom pro námořníky symbolizovala především přeplutí Atlantického oceánu a rovněž sloužila jako talisman bezpečného zakotvení v přístavu a následného návratu domů. Želva, a to v jakékoliv podobě, byla symbolem překonání rovníku a nárok na ni měl tedy námořník , který toho dosáhl alespoň jednou a ve zdraví se vrátil. Snad nejčastějším vytetovaným motivem jsou i v současnosti vlaštovky. Jen málokterý vlastník tohoto motivu však ví, že na ni měl nárok jen ten námořník, který urazil na moři 5000mil. Teprve po dalších 10000 mílích k ní směl přidal i druhou (takže dvě vlaštovky znamenaly vlastně 15000 mil na moři). Kromě toho, že vlaštovka značila, kolik mil má už námořník za sebou, měla také funkci talismanu, který zaručí šťastné nalezení země. Žralok, tvor, který měl jednoduchou a příznačnou funkci – a sice chránit námořníka před žraloky v případě, že by spadl přes palubu. Plachetnice symbolizovala, že mořeplavec obeplul Hornův mys.

Japonské tetování- Irezumi

Irezumi patří mezi ty nejsložitější a nejkrásnější vzory, které můžeme v tetování nalézt. Tradiční Japonské tetování se tvoří za pomocí stejných metod jako před stovkami let. Původní obyvatelé Japonska Ainové se věnovali tetování tváře. Velkou a tak trochu negativní reklamu Irezumi udělala především Yakuza, u které je podobné tetování takřka nutností. Japonské slovo Irezumi označuje metodu permanentního vložení inkoustu pod kůži, zpravidla pro dekorativní účely, jinými slovy pro tetování. Tetování a Irezumi jsou dvě úplně rozdílné věci. Irezumi se neprovádí za pomocí tetovacího strojku (tak jak tento proces vkládání barvy pod kůži běžně chápeme dnes), ale za pomocí stejných metod a nástrojů jako před stovkami let. Spousta lidí si nechává vzory tetovat za pomocí elektrického strojku, jenže tradiční irezumi se vždy provádělo ručně za pomocíza pomoci ocelových jehel. V zásadě všechna Irezumi tvoří v podstatě oblek. To znamená, že pokrývají prakticky celé tělo, vyjma dlaní, chodidel, krku a obličeje. Tvorba Irezumi na celé tělo zabere řadu let, často se tvoří i ve vězení. Průměrná doba pokrytí celého těla je mezi 8 až 12 lety. U jejích členů Yakuzy, kteří jsou Irezumi proslulí je tetování něco jako povinnost, rozpoznávací znamení. Vzory si členové vybírají libovolně, jsou ale předem daná témata, kterých se je třeba držet. Každý ze zločineckých klanů má několik vlastních tattoo masterů. Jsou to tradiční umělci, kteří si umění Irezumi předávají z generace na generaci a tvoří stejným způsobem, jako jejich předci. V současnosti jich je v Japonsku zhruba 100.

Historie Irezumi sahá až neuvěřitelných 10 000 let př.n.l., a patrně nejznámější etapu Japonské historie, co se Irezumi týče, nazýváme EDO (1600-1868). V tomto období význam tetování velmi kolísal. Stále se zde používaly násilně tetované značky jako symbol trestanců či otroků. Ovšem změna nastala v celkovém vzhledu, už to nebyly nevzhledné kresby ale poměrně zajímavé motivy, které už se přibližovali stylu tak, jak ho známe dnes. Tetování v Japonsku bylo většinu času zakázané, změna nastala až v roce 1945 kdy byl zákaz zrušen. Toto povolení ale nezměnilo nic na pohledu veřejnosti, které i dnes tetování vnímá jako znak kriminality. O to se znatelně zasloužily kriminální gangy, především Yakuza. Pro ní se stalo tetování nepostradatelným znakem členství. Irezumi patří podle našeho názoru mezi ty nejúžasnější věci, které můžete v tetování nalézt. Tradiční Irezumi se neodmyslitelně zapsalo do kategorie umění v body artu a dodnes jsou jeho vzory populární a rozšířené i v západních zemích.

Řecko a Řím

Staří Řekové a Římané převzali metodu tetování od Peršanů, kteří používali tetováž jako formu zdobení těla používanou v boji. V Řecku se ovšem tetováž nepoužívala jako zdobení, ale jako cejch. Vytetovaným motivem se totiž cejchovali převážně jen vězni a otroci. Tato metoda byla převzata i Římany. Později se přišlo i na další využití tetování a to v římské armádě. Římská armáda složená ze žoldáků se dávala tetovat, aby se dal snadno rozpoznat dezertér. Veškeré tetováže měly tedy identifikační charakter a sloužily výhradně k užitku, nikoliv k potěšení estetického ducha nositele. Ve vojenství a otroctví se tedy tetování využívalo jako forma trestu - kdo se provinil, byl takto označen, aby celá společnost věděla, že provedl něco, co není společensky vhodné. Podle motivu se pak dalo poznat i to, co člověk spáchal. Roku 787 pak bylo tetování zakázáno úplně a to papežem Hadriánem I. a tento zákaz se pak pravidelně obnovoval a přísně kontroloval. To také vysvětluje důvod, proč jsme v zemích, kde panovalo křesťanství, tetováž do 19. století takřka neznali, a pokud ano, tak jen z objevitelských cest. Kvůli vlivu náboženství se tak v Evropě tetování velké oblibě příliš netěšilo. V Bibli konkrétně Starém zákoně se zmínka o tetování objevuje i v Leviticu, kde se říká: „Nebudete si na sobě dělat tetování.“ Bůh dal tento zákaz Izraelitům a tím je odlišil od okolních národů, které měly ve zvyku si na kůži tetovat jména nebo symboly svých bohů.

Keltové

Keltové, obyvatelé Severní Británie, zvané Kaledonie, oslavovali sílu života a jeho stvořitelů, přičemž mužské a ženské principy byly na stejné úrovni a v harmonii, proto typická keltská tetování představují do sebe zapletené složité ornamenty a spirály, většinou vyvedené v černé barvě. Keltské motivy tetování byly používány irskými mnichy v raném středověku od 4. do přibližně 10. století našeho letopočtu pro kresby v knihách. Mnohé vzory byly také nalezeny na tzv. monumentech, které byly vytvořeny z kamenů a říká se jim též keltské kříže. Keltští obyvatelé věřili, že monumenty symbolizují jednotu opozitních sfér. Nahoru a dolů pro nebesa a zemi, doleva a doprava pro muže a ženu. Kruh, ideálně uzavřená forma a výrazový prostředek pro nekonečně plynoucí koloběh, podtrhoval toto znázornění.

Letem světem

Například v Indii se tetování provádělo z důvodu stimulace akupunkturních bodů. Hinduističtí rodiče takto označovali své i děti, aby je v posmrtném životě snáze našli. U Eskymáků mělo tetování opravdu hluboké kořeny, např. dívky musely být tetovány po své první menstruaci, aby bylo jasně viditelné, že jsou již schopné počít dítě. Podobná mystika u tetování je patrná u indiánských kmenů, které si nechávaly tetovat duchy zemřelých, nejčastěji v podobě orla či vlka. V Nepálu bylo též nutné nechat si v době života zhotovit tetování, neboť po smrti je možné ho prodat v ráji a tím si zajistit spokojený posmrtný život. Podobné legendy známe například od Siouxů či Dakotů, jejichž duch po smrti bloudí podsvětím, kde je vyzván, aby ukázal tetování a pokud ho nemá, je odsouzen k věčnému toulání zemřelého.

Piercing

Pod pojmem piercing je zahrnována činnost, kdy dochází k zavádění předmětů, většinou šperků z různých materiálů do tkání. Slovo piercing znamená propichování, propichovat. Historie piercingu sahá zhruba do doby 6000 let př.n.l. Historici se o stáří piercingu přou. Samotné propichování části těla sahá až k počátkům existence lidstva. Například propichování ušních lalůčků je praktikováno celosvětově už od starověku především v kmenových kulturách, o čemž existuje velké množství písemných a archeologických důkazů. Vědci například objevili mumifikovaná těla, z nichž jedno leželo skryto více než 5300 let. Tato mumie měla ušní piercing 7-11 mm. Kultura piercingu se však hojně začala rozšiřovat až v polovině 70. let. Zpočátku byl piercing považován za bizarní a stal se součástí isolovaných experimentů. Taktéž hrál významnou roli jako aspekt sadomasochistické komunity. V období hippies ze začaly objevovat první piercingy ušních lalůčků i u mužů jež se staly po dlouhou dobu jedinými. Prvním výbuchem do veřejnosti života byla vlna punku v roce 1975 a svými všudypřítomnými zavíracími špendlíky poprvé předvedla piercing na veřejnosti. Mezi největší zajímavosti v oblasti moderní historie piercingu bezesporu patří otevření prvního světového piercingového studia The Gauntlet ve West Hollywoodu, o které se postarali Jim Ward a Doug Malloy v roce 1978. V ranných 80.letech se stal body piercing součástí image řady uznávaných hudebníků (Human League). V druhé polovině 80.let přijala body piercing jako jednu z forem zdobení lidského těla téměř celá klubová kultura. Na jedné straně se piercing stával významnou součástí života mladé generace, na druhé straně pokračovala v Británii státní moc v restriktivním přístupu k lidskému tělu. Výsledek soudního rozhodnutí jasně stanovil hranici mezi bodypiercingem jako ozdobou a jeho sexuální a S/M pomůckou.

Skarifikace

Etymologie

Jedním ze stylů body-artu je také takzvaná skarifikace neboli jizvení. Je staré zhruba stejně jako tetování, piercing či branding. Hovoříme zde o umění i několik tisíc let starém. Podle vědců a historiků pochází toto zdobení těla pravděpodobně z Afriky. Již ve starém Egyptě byla nalezena mumifikovaná těla, jež nesla známky ozdobného jizvení. Zajímavostí je, že se nejednalo ani tak o obyčejné poddané ale spíše o příslušníky vyšších kast. Skarifikace je u mnoha domorodých afrických kmenů především důvodem rituální praxe. Afričtí domorodci často věřili, že jejich tmavá kůže není příliš ideální pro zavádění tetovacích barev a tak si často zvolili tento způsob zkrášlení kůže. Jizvení kůže pro většinu z nich mělo hluboký mystický význam. Jakmile rány byly způsobeny, byli dále zasypány popelem. To přidalo jizvě nejen tmavší vzhled ale rovněž se jizva stávala plastičtější.

Důvody skarifikace

• zkouška odvahy- pro mnohé africké kmeny a jejich příslušníky byla skarifikace zkouškou odvahy a dospělosti. Samotné jizvení je totiž velmi bolestivé a vyžadují velkou osobní sílu. Mladí hoši, kteří tento rituál jizvení podstupují často nesmějí vydat ani hlásku natož přiznat bolest skrz slzy. Asi nejvíc tento rituál proslavil africký kmen z Papui-Nové Guinei žijící v blízkosti řeky Sepik. Zde trvá rituál skarifikace i několik týdnů, během kterých starší příslušníci kmene na těle jinochů pomocí ostrých nástrojů vytvářejí a znovu otevírají jizvy, které mají ve výsledku připomínat krokodýlí kůži.

• zkrášlení- jizvy jsou považovány za zkrášlení těla, a to cesta pro krásu skrze skarifikace často začíná v dětství, a to zejména pro mladé africké dívky. Zjizvení se odehrává během rituálů na oslavu nástupu puberty, první menstruační cyklus a narození dítěte.

• plodnost- jizvy se těšily mimořádné oblibě u mladých žen na vdávání. Břišní jizvy jsou považovány za označení ženy ochotné mít děti. Podle africké kultury je to považováno za velmi žádoucí kvality budoucího manželky, často až erotogenního významu. Domnívali se totiž, že díky zjizvení bude žena vnímavější a citlivější k sexuálním pozornostem jejího manžela.

• ochrana před smrtí- spiritualita hraje důležitou roli v africké kultuře, a mnozí Afričané věří v přítomnosti duchů kolem nich, a to jak dobra, tak zla. Animistická náboženství využívají jizev k ochraně před smrtí a duchů v posmrtném životě.

Branding

Branding je v podstatě skarifikování těla rozpáleným železem. V minulosti bylo vypalování do kůže hojně využíváno a to hlavně ve starověké Evropě. Teoreticky mělo i kosmetický účel jako dnes, s tím rozdílem, že dnes je podstupováno dobrovolně a za účelem zkrášlení, zatímco v minulosti byli různými symboly označováni především zločinci.