Mikrodermal piercing
Podkožní mikroimplantát, zkráceně mikrodermál je v oblasti piercingu relativně novinkou. Úplně správné označení by mělo být transdermální mikroimplantát, neboť šperk není celý zasazen pod kůží, ale část z něj vychází ven a to otvorem, kterým byl šperk aplikován. Tato technologie není nikterak složitá, pouze vyžaduje ruce zkušeného piercera. Mikrodermály přináší revoluci do zdobení těla. Tyto šperky je možno aplikovat kamkoliv po těle. Nahrazují i surface piercingy, viz. surface piercing. Výrazně snižují riziko vyrůstání a minimalizují dobu hojení, je ale nutné pečovat o něj, viz. péče o mikrodermál a dávat pozor, abyste o něj nezatrhli. Protože se dají dermály použít kamkoliv po těle z větší části začínají nahrazovat surface piercingy. Nebude tedy vyjmenovávat místa a názvy, protože název je vždy stejný dermál a místo záleží pouze na vás.
Aplikace
Při aplikaci se nejprve vytvoří otvor, např. jehlou či puncherem. Do tohoto otvoru je vložen šperk, který má tvar písmena L, resp tonfy. Kratší strana šperku se závitem prochází kůží, na ni kolmá placka je uložena vodorovně s kůží.
Doba hojení
1-3 měsíce
Typy šperků
Existují 2 typy šperků, bez otvorů či s nimi. Otvory na microdermálním šperku jsou velmi důležité. Jimi totiž prorůstá tkáň a tím je vlastně šperk přichycen pod kůží. Mikrodermály bez otvoru jsou zase jednodušší pro odstranění. šperk je nejčastěji vyroben z titanu.
Doporučený šperk
Zakončení
V současné době se nabízí velká škála kamínků, kuliček, hrotíků, hvězdiček, šroubků. Takže se nemusíte bát nudného zakončení obyčejnou placičkou.
Historie
Přisoudit někomu jednoznačné autorství mikrodermálu je pravděpodobně nemožné. Tvar současného šperku vznikal postupně, téměř 15 let. Pokud bychom ovšem měli někomu vzdát dík za jeho finální podobu, museli bychom se pravděpodobně obrátit k Patu Pruittovi z Custom Steel Body Jewelry, který je odpovědný za ten design šperku, jež si označení mikrodermál získal. Poprvé jej představil na APP v roce 2006.
Už na začátku devadesátých let někteří pierceři, jež nebyli spokojeni s výsledky, které přinášelo hojení surface piercingů a jejichž zákazníky neuspokojovala jejich vizuální podoba, začali experimentovat s podkožní aplikací šperků tvarem ne nepodobným klasickým nostrilovým náušnicím. Tak časem vznikly nejrůznější podoby takzvaných „dermal anchors“(jak se někdy nazývají mikrodermály i dnes), aniž by ovšem problematiku hojení surfaců posunuly kamkoli dále. Naopak lze říct, že frekvence jejich vyrůstání, nedohojenosti, křehkosti a nejrůznějších dalších problémů je brzy vyřadila ze hry, ačkoli se stále další pierceři snažili přijít s novými a novými řešeními.
Zlomový bod pravděpodobně nastal, když tři pierceři, Brian Decker, Tom Brazda a Zachary Zito, nejspíše zcela nezávisle, inspirování technikou, jíž se do těla vkládají subdermální a transdermální implantáty, přišli s „punch and taper“ metodou pro aplikaci surface piercingu. Revolučnost tohoto postupu spočívala v tom, že nebyla používána jehla. Pouze se dermal puncherem vyřízly kusy tkáně, stejně jako je tomu dnes u mikrodermálu, aby následně mohly být mezi výřezy speciální pomůckou odděleny vrstvy tkáně, mezi něž byl vložen surfacový šperk. Vzhledem k tomu, že tak byl „vpich“ veden téměř v pravém úhlu a že tkáň nebyla poškozena jehlou, množství dobře zahojených surfaců rapidně stouplo.
Podobně významnou události pro vývoj současné podoby mikrodermálu je objev či vynález transdermálních implantátu Steve Haworthem kolem roku 1995. Ono „trans-“ v názvu této modifikace znamená, že implantát prochází skrze kůži: na povrchu pokožky můžeme spatřit někdy i poměrně veliký ocelový, později titanový, zavit, na nějž lze našroubovat libovolné zakončení (hrot, kuličku…). Pod pokožkou je potom tento implantát zakotven pomocí rozlehlé ocelové základny, jež je proděravělá tak, aby skrze ni prorostla tkáň a implantát držela na svém místě. Podobnost s mikrodermály jak je známe dnes je zřejmá. Nicméně nejen, že se tyto implantáty velice špatně hojí, ale jakožto jedny z „heavy body modifications“ jsou pro klasického piercera prakticky neuskutečnitelné, vyžadují vybavení a znalosti ne příliš vzdálené těm, jež mají chirurgové. Navíc rizika s nimi spojená jsou pro běžného zákazníka neúnosná.
Možnosti využití poznatků z aplikace transdermálů při méně náročných procedurách, totiž „punch and taper“ metoda, otevřela cestu otázce, zda by nebylo vhodné podobně se inspirovat i co do designu šperků. Autoři mikrodermálu si tedy z trandermálních implantátů ponechaly prorosty v základně šperku, které nejen upevňují šperk v podkoží, ale zároveň snižují možnost jeho vyloučení, avšak tuto základnu tvarově přizpůsobily tak, aby bylo možné šperk do těla vpravit bez nutnosti „chirurgického“ zásahu, pouze pomoci „punch and taper“ metody pro aplikaci surfaců. S několika pozdějšími drobnými úpravami, jež doporučila piercingová praxe, byly mikrodermály na světě.
V současné době vývoj podoby mikrodermálů pokračuje, aniž by se ovšem výrazněji vzdálil ze silového pole designu, který v roce 2006 představil Pat. Mezi novými kousky najdeme od naprosto absurdních, které svědčí o diletantské neznalosti procesu hojení a aplikace piercingu, až po velice zajímavé kousky.